Když se zaměstnanci rozhodnou vzít věci do vlastních rukou, někdy to může dopadnout nečekaně. Malování parkovacích čar na firemním parkovišti možná nezní jako hrdinský čin, ale i za tím se může skrývat poučení o iniciativě, firemní kultuře a reakcích šéfů. Jak by se podobná situace řešila v různých firmách? A co si z toho můžeme odnést?
Příběh parkovacích čar je historka, kterou mi vyprávěl majitel jedné malé firmy. Ukazuje, co se stane, když se zaměstnanci rozhodnou vzít věci do vlastních rukou. Žádné velké revoluce se ale nebojte – jde jen o parkování. Překvapivě tohle parkoviště lidi trápilo víc než rozbitý kávovar nebo pomalá wifi. Bílé čáry vymezující místa už dávno vybledly a ráno, když dorazili první šťastlivci, začal klasický boj o volné místo. Ale jak to tak bývá, všichni nadávali a čekali, že se to nějak vyřeší.
Každý den se opakoval stejný rituál – hledání volného místa mezi auty zaparkovanými tak všelijak, jak to jen šlo. Bílé čáry, které kdysi určovaly pořádek, byly neviditelné. Nikdo se neobtěžoval parkovat rovně, protože žádné „rovně“ už dávno nebylo. A samozřejmě, nikdo neřešil, že by se ty parkovací čáry mohly zase obnovit. Hlavně že je pořád nač si stěžovat.
Jednoho dne to zaměstnanec Pepa nevydržel. Říkat to šéfovi nebo čekat na firmu, která to přijde spravit by bylo na dlouho a tak vzal věci do svých rukou. Za své koupil barvu a štětec a o víkendu, když bylo parkoviště prázdné, se pustil do díla. Namaloval nové čáry. Zřetelně označil parkovací místa – precizně. Dal si záležet. S pocitem dobře vykonané práce se spokojeně odebral domů.
Přišlo pondělí a všichni dorazili do práce. A co nevidí? Čáry! Jasně viditelné bílé čáry. Lidé byli nadšení. Auta najednou parkovala pěkně podle pravítka. Konečně se na parkovišti dalo dýchat. Žádné zmatky, žádné sardinky v plechovce. Parkovací místo bylo najednou pro každého. Nikdo sice nevěděl, kdo za tím stojí, ale všichni neznámému hrdinovi děkovali.
Jediný, kdo nebyl v sedmém nebi byl šéf. Ten naopak, zahájil vyšetřování. „Kdo z vás to byl?“ A když viníka našel, zavolal si ho. „Ty si natřel čáry na parkovišti? Bez povolení? Víš vůbec, co jsi udělal? Víš o tom, že si bez dovolení poškodil můj majetek? Kdybys mi to řekl, koupím barvu a zaplatím ti za přesčas. Teď půjdeš, a tu barvu sundáš!“
Co si z toho odnést? Jsi-li zaměstnanec a chceš ve firmě udělat něco pro společné dobro, určitě bude lepší o tom předem informovat šéfa. A co majitelé firem? Možná by bylo fajn občas ocenit něčí snahu, i když se nejedná o zásah schválený třemi výbory. Protože parkoviště, kde mohou všichni s přehledem zaparkovat, má taky svoji cenu.
Použití barev pro popis firemní kultury je inspirováno modelem organizací Frederica Lalouxe, který rozlišuje několik typů firemních kultur podle jejich struktury, hodnot a způsobu řízení:
V tradičně řízené firmě, kde vládne přísný šéf, by to bylo jasné. Zaměstnanec bude veřejně potrestán za „svévolný zásah“ aby si příště všichni dvakrát rozmysleli, jestli projevit vlastní inciativu.
V kolektivně orientované firmě by se o tom, že je třeba natřít parkoviště, vedly dlouhé debaty. Muselo by se sejít několik výborů, kde by se diskutovalo, jak to udělat, aby to ladilo s firemními hodnotami. Čáry by možná nakonec natřela profesionální firma – pokud by se na to stihl včas schválit rozpočet.
A v tyrkysové firmě? Tady by zaměstnanec jednoduše řekl: „Hele, ty čáry už nejsou vidět, co kdybych je o víkendu natřel?“ A vedení by odpovědělo: „Skvělý nápad! Potřebuješ barvu?“
Každá firma to má prostě jinak. V té vaší by to dopadlo jak?
Tento barevný model pomáhá ilustrovat, jak různé firemní kultury fungují a jaký mají vliv na rozhodovací procesy a firemní klima.
