Jsem tichým uživatelem sociálních sítí a vidím to v přímém přenosu. Jsou lidé, kterých jsem si vážil pro jejich nadhled. Ve velmi krátké době se natolik radikalizovali, že jsem jejich tweety přestal číst. Žijeme v době nálepek a šuplíků. Diagnostické (chápej „hodnotící“) schopnosti jsou na svém vrcholu.
Stačí věta a… aha, už vím, kam patříš a my spolu kamarádi nebudeme.
Ano, jsem si vědom, že s uvedeným nadpisem se pouštím na tenký led, protože i ten méně pozorný čtenář si všimne, že s každým dalším slovem tu sázím jedno hodnocení a názor za druhým. Spousta mých dosavadních předpokladů, hodnocení a názorů se mi v životě vymstila. V podnikání, v politických názorech, v rodinném životě. A čím? Ztrátou nadhledu. Pochopil jsem to až později, když jsem se učil koučovat. V koučování je totiž „nehodnotit“ nezbytný předpoklad pro samotný proces koučinku. Koučovi nepřísluší hodnotit kroky, které se koučovaný rozhodne udělat. Pokud je vnitřně, pro sebe, hodnotí, dostane se (aniž by chtěl) do pozice mentora, a to je už úplně jiná disciplína.
Mít názor a hodnotit je (a vždy byl) společensky vyžadovaný postoj. Kdo nemá názor a nehodnotí je zbabělec, kterému je všechno jedno. Není součástí žádné skupiny – nikam nepatří. Jen se veze, je nečitelný – možná dost velký alibista. Prostě si to s nikým nechce rozházet a nikdo si s ním nemá co říct. Mimochodem, zkusili jste si někdy zpětně promítnout své denní konverzace? A kolik v nich bylo hodnocení?
Mluvil jsem s jedním lektorem měkkých dovedností, který mi po velmi zajímavé prezentaci teorie ledovce při obědě sdělil, že jistý politik je úplný debil. Ne, osobně je nezná a nikdy s nimi nespolupracoval. Tak moc hluboko jsme spadli do názorové pasti, že si to už mnohdy nejsme schopni uvědomit. Tím lektorem jsem však mohl být klidně i já, protože nevědomky dělám to samé. Jsou lidé, kteří své názory a hodnocení rádi prezentují na sociálních sítích. O důsledcích tohoto fenoménu bylo napsáno mnoho. Princip je známý a jednoduchý – algoritmus sociální sítě velmi rychle přečte vaše názorové preference a začne vám servírovat příspěvky podobného charakteru, které (ve vás) váš názor a hodnocení jen utvrdí. Abych mohl prezentovat své hodnocení a názor, musím mít protivníka, což je fakt, o který se algoritmus také postará. Co se stane pak? Začnete svůj názor bránit a začnete se radikalizovat. Začnete hledat cíle, které je třeba sestřelit a záchytné body pro utvrzení vašeho postoje. V tomhle prostředí pro nadhled, pochopení a soucit není místo. Známý princip pomalu vařené žáby.
Doba nám naservírovala těsně za sebou dvě těžké zkoušky. Strach je to, co nás žene do názorových pastí. Ovlivňuje to pracovní prostředí, kamarádství, a dokonce i zasedací pořádky na svatbách a rodinných oslavách. Za den vstřebáme tolik informací, co naši prapředci vstřebali za celý život. Každý den se na nás valí mnoho vjemů, které vyžadují naši pozornost, protože naše pozornost je největší obchodní komodita. Kdo ji od nás dostane, má ekonomický i politický úspěch.
Je to špatně nebo dobře? Nevím. Ale snažím se si denně tuto skutečnost uvědomovat. Všude je jen kouř a zrcadla a já jsem vědomě i nevědomě obelháván – kolegy, médii, státem, reklamou, rodinou… a hlavně sám sebou. A proto je dobré být spíš pozorovatelem a nehodnotit, protože pravda (existuje-li vůbec), je něco, co člověk nikdy nebude schopen pochopit. Prostě „žít v přítomném okamžiku“, neb jak říkal Egypťan Sinuhet „Minulost nikdo nezmění a o budoucnosti nikdo nic neví“.
V rámci jedné meditace, jsem slyšel příběh, který dokresluje toto téma a rád bych ho stručně odvyprávěl. Později jsem ho slyšel v mnoha dalších verzích, ale ta první, se mi zdá být nejlepší.
Farmář chová na své farmě koně a jednoho dne mu z ohrady jeden kůň uteče. Soused, který to viděl přišel za farmářem a řekl „To je velká škoda, která se ti stala, moc mě to mrzí. Přišel jsi o velké peníze.“. Farmář na to řekl „No, možná.“
Druhý den se kůň vrátil a přivedl s sebou dva krásné divoké koně. Jakmile to soused uviděl, přispěchal za farmářem a řekl „Takové štěstí! Teď máš dva koně navíc a bez námahy! Farmář na to řekl „No, možná“.
Farmářův syn se rozhodl jednoho z nových koní zkrotit. Spadl z něho a zlomil si obě nohy. Soused přispěchal za farmářem a povídá „Taková tragédie, chudák kluk a ty teď nemáš žádného pomocníka na farmu.“ A farmář na to „No, možná“.
Další den se městem prošli vojenští verbíři, kteří všechny mladé muže odvedli na vojnu, jen farmářova syna neodvedli. Soused, hned pospíchal za farmářem a volá „Ty máš takové štěstí! Ještě, že si tvůj syn zlomil nohy, jinak by ho odvedli na vojnu.“ A farmář řekl „No, možná.“
Tomáš
